Měla jsem štěstí.
Sedim s Tomášem nad druhym pivem a povídám mu, že bych chtěla řídit vlaky. Směje se a povídá, že má kamaráda, který je řídí. „A je to štramák,“ dodává. A jak se jmenuje, ptám se, že bych si ho našla na facebooku. Facebook nemá, jasně že ne. Používá tlačítkovej telefon. Skvělý, takhle nějak si představuju svobodu a nezávislot.
U dalšího piva z Tomáše tahám telefonní číslo na strojvedoucího a píšu mu opilou esemesku o tom, jak jsem tichá a stydlivá a že bych se hrozně ráda svezla. Skoro hodinu bez odpovědi. Já mezi tim stihla dopít pivo a z tichý a stydlivý se stala neřízená střela. Zmeškanej hovor. Oukej. Sebevědomě vyjdu z hospody, stoupnu si za roh a volám zpátky.
„A od koho, že na mě máš číslo?,“ ptá se po mym euforickym úvodu
„Od Tomáše z Roztok,“
„No tak to je skvělý, no tak jo. Já bych tě ale rád nejdřív potkal, než tě vezmu do kabiny,“
„Jasně a co pozejtří? Máš rád smažák?“
„Miluju smažák, kde ho dělaj nejlepší?“
Jsem na Vinohradech a tak rovnou vypálim, že U Houmra. Zejtra ve čtyři na Jana Masaryka. V tu chvíli je mi jedno, že to budu mít trochu z ruky.
„A jaký máš ráda kytky?“
„Vlčí máky. A nevadí,“ ptám se nevim proč, „že budu mít kalhoty?“
„Já budu mít taky kalhoty,“
„Tak platí,“
Asi jsem si domluvila rande, ale nejsem si tim jistá. A je mi to jedno. Dávám si panáka a jsem královna.
—
Je čtvrtek a mě čeká to podivný rande. Měla jsem přesně den na to uvědomit si, jakou jsem udělala pitomost. Já se přeci nechci s nikym seznamovat. A už vůbec nechci nikoho využívat. Rušit sraz nepřipadá v úvahu. Musim to nějak důstojně dotáhnout. V autobuse na Jana Masaryka potkávám Radka. To aby toho nebylo málo.Jsou to skoro dva roky, co jsme se za velmi podobných okolností dali dohromady a pak se po roce a půl rozešli. Vidim ho ráda. Vystupuje na stejný zastávce jako já, při loučení se objímáme dlouho a pevně. Přes jeho rameno vidim, že na protějším chodníku stojí štramák v kožený bundě a mačká v ruce puget vlčích máků. Doprdele. Musim mu dát najevo, že to není rande. žádný piva, žádný úsměvy, žádný historky, žádný procházky. Když mu zamávám, probleskne mu ve tváři výraz překvapení. Představoval si mě jinak.
Pořád se dodržujou bezpečnostní rozestupy, tak vedle sebe sedíme namačkaný na jedný lavici. Nohy se nám sotva vejdou pod stůl a sedíme u sebe tak blízko, že si nevidíme do tváře. K vedlejšímu stolu přinesla servírka skupince zahraničních studentů šest cheeseburgerů a ti se teď zmateně domáhají guláše, který si objednali.
„No gulaš.Its gone. Snědený. Vždyť jste si objednali burgr. Burgr gut. Ít.“
Neochotně se pouštěj do jídla a nám to ušetřilo dobrý čtyři minuty rozpačitý konverzace. Strojvedoucí navrhuje pivo, ale znám se a tak zůstávám u coly. Povídám o tom, jak jsou koleje uklidňující, ptám se na výhledy, trasy, život v drahách, svobodu a klid. Mluví o tom skoro tak, jak si to představuju. Jenom už to není, jako dřív. Tratě se modernizujou, některý vlaky jsou spíš nadzemky, výpravčí se z nádražních domků pomalu stahujou do jedný vysoký budovy v Praze odkuď koordinujou vlaky hromadně na dálku. Rušej se i noclehárny v depech, takže na kolegu na konečný jen tak nenarazíš. Ale to kafe z automatu si dává, to jo. Sedíme tam asi hodinu a já se pomalu zvedám, že půjdu. Nakonec jsem to zvládla docela důstojně. Dáme si prý vědět, až bude mít rozpis směn. Dostává je vždycky čtyři dny dopředu, takže teď nic nenaplánujeme. Kruci, nechala jsem ho za sebe zaplatit. Nestihla jsem to. Takže je to zase trochu rande. Je mi hloupý teď odejít a tak navrhuju jít pěšky na Staromák, kde se mám sejít se ségrou. Tak jdeme pěšky z Vinohrad na Staromák. Ach jo. Ale dobrý. Loučíme se obejmutím.
___
Pondělí. Dneska má zavolat. Nezavolal. Úterý, pořád nic. Začínám mít pocit, že se to všechno samo vyřeší tím, že už se neozve. Středa. Zmeškanej hovor. Tak jo. Volám zpátky. Nic jsme nenaplánovali, snad jen, že si dáme vědět. V pátek esemeska, dneska večer? Ne, to nedám. V útery? Ne, promiň. Odepisuju vždycky s dvoudenním zpožděním. Doháje. Cejtim se fakt blbě. Kluk se mi snaží vyjít vstříc, zařizuje mi u drah povolení a já se takhle vykrucuju. A co neděle? Praha-Klatovy-Praha. To už se odmítnout nedá.
___
Povolení se nakonec nepovedlo sehnat a tak pojedu na tajňáka. Přiskočit si mám na Smícháči, takže přijdu o jeden z nejhezčích úseků – průjezd Prahou. Nevadí. Na perónu jsem o patnáct minut dřív, nervózní. Pořád dokola přemýšlim, jestli se zvládnu do kabiny vyškrábat a kde zhruba zastaví. Mám spocený ruce, který si neustále otírám do kalhot. Je vedro, ale mám na sobě dlouhý kalhoty a košili s dlouhym rukávem. Nesmí to bejt rande. Nechci budit dojem, že jsem se do kabiny dostala přes sukni. No jasně, proto ten debilní dotaz před smažákem. Už to dává smysl. Vlak má deset minut zpoždění. Aplikace hlásí výluku Praha hl. n.-Beroun. Prej autobusová náhradní doprava. To je nějaký divný. Žádná esemeska. Třeba ale neměl čas dát mi vědět. Má přeci směnu.
„Vy jedete tim rychlíkem na Beroun?,“ přišla ke mě tak padesátiletá paní, igelitky z Penny. Jojo, jedu. A jak je to tam s tou výlukou? Nevim. Tak já tu s váma počkám, zeptáme se průvodčího, jestli to přijede. Mám ruce založený na hrudi a odpovídám úsečně. Nevim, jak bych mohla dát víc najevo, že mě má nechat na pokoji. Nenápadně jí uteču. Bude hrozně valit oči, až mě uvidí nastupovat do lokomotivy, ale s tim nic neudělám. Vlak přijíždí do stanice a já se musim po perónu pár metrů vrátit. Strojvedoucí otevírá dveře a jsem vevnitř. Trochu se motám. Chce mě usadit, ale zároveň musí dávat pozor na signál průvodčího. Do toho mu na ovládacím panelu plápolá několik papírů. Konečně jedem a já se prvních padesát minut jen přiblble culim. Je to nádherný. Lokomotiva je oproti běžnýmu přepravnímu prostoru vysoko. To důverně známý panorama vidim poprvé zároveň zprava a zároveň zleva. Radotín, Mokropsy, Dobřichovice. Znám to tu. Ale koleje takhle rovně před sebou vidim prvně. V kabině to dost hučí. Každou chvíli něco nepříjemně zapípípá. Po chvilce pozorování mi dojde, že to je kontrolka pozornosti. Strojvedoucí ji mačká každých 30 vteřin. Ovládací deska je posetá několika tlačítky, ovládači a telefonním sluchátkem. Strojvedoucí má na desce položenej tlačítkovej telefon a z papíru čte instrukce o mimořádnostech. Má tam přesně rozepsaný na kolikátym kilometru má zpomalit, kde přehodit proud, kde přeladit vysílačku. Skoro jak noty. Když míjíme protijedoucí vlak, mává. U přejezdů, kde mávají děti, troubí. Většinu času mlčíme a kocháme se. Jsme rychlík, takže většinu zastávek projíždíme. Vedení, sloupy, koleje, železo, beton, štěrk. Stromy, tráva. Pole, vesničky, město. Většina krajiny není město. Nádraží jsou jen vyjmečně v obydlených zónách. Cejtim klid a mír, i když mašina neustále vydává rámus. Strojvedoucí mi občas něco vysvětlí. Todle je sběrník,musíme ho vzít, až pojedeme zpátky. Občas na to někdo zapomene a strhne pak vedení, to je pak průser. Tady na sebe protijedoucí vlaky musej počkat, dneska to vyšlo hezky, ale většinou tu vzniká zpozdění. Tady jedeme vyjmečně po levý koleji, ale musíme se pořád držel pravejch semaforů. Todle je kilometráž, ukazuje, kolik kilometrů jsme od Prahy. Některý starý tratě ukazujou na Vídeň, ale těch už je málo. Zvlášť, když se to teď modernizuje. Tady nalevo je můj vysněnej domeček, musim napsat na dráhy, jestli ho neprodávaj. Je opuštěnej. Kamarád si takhle sehnal super byt nad dejvickou nádražkou. Ale ten pracoval u Drah 40 let. A todle není vrakoviště. Nějakej nadšenec tu dělá soukromý muzeum vlaků. Tady v Řevnicích mi udělali radost. Tadle velká nádražní budova byla na spadnutí, ale nějakej místní podnikatel, co má hospodu na náměstí, ji koupil a udělal z toho takovejhle pěknej pivovar. Uběhlo to hrozně rychle a jsme v Klatovech. Igráček dává vysílačkou pokyn, na kterou kolej máme lokomotivu přistavit. Plní se mi sen, když jsem v lokomotivě i při přepojování vagónů. Nejdřív nás někdo odvázal, my popojeli pár metrů, přešli skrz mašinu na druhou stranu, a popojeli zas zpátky. Vnitřek mašiny je nádhernej. Není důvod tu dělat cokoliv pro efekt. Všechno je odhalený, funkční a hučí to. Je tu jen úzkej průchod. Mam prej pořádně zabouchnout. Za jízdy je tam podtlak. Teda aspoň myslim, přecházej mi z toho všeho oči, tak moc nevim, co strojvedoucí říká. Jsem doopravdy nadšená. Máme 20 minut do odjezdu. Na záchod je nejlepší dojít si do vlaku, v Klatovech maj prej i super bufet, ale takhle v neděli večer, bude zavřenej. Chceš aspoň kafe z automatu? Děkuju, nechci. Jsem spokojená. Čtu si knížku. Strojvedoucí je hned zpátky. Papírovej kelímek v ruce. Máme tu i přípojku na vařič. Někdo si takhle o pauze i uvaří, ale já to nedělám. Musel bych s sebou tahat hrozně moc věcí, povídá. Kluci pak spěj ve spacácích na zemi a ráno si uvařej vajíčka a jedou. Ale není to jen idylka. Pracovní den má osm hodin. Ale přestávky mezi spojema se tam nepočítaj. Neni vyjímka, že tři hodiny jedeš, dvě hodiny spíš, čtyři hodiny jedeš, tři hodiny spíš a pak hodinu jedeš na konec směny. Todle by mi asi dělalo problém. Rozhozenej spánkovej režim. V klatovech dostáváme novej papír s pokynama na cestu zpátky. Slunko už pomalinku zapadá a obloha mírně růžoví. Máme krásně, takhle to nebejvá. Když jedeš v noci, nevidíš nic. V zimě je tma furt. Takhle nádherný to neni pokaždý. Většinu cesty zpátky mlčíme a já jsem jenom ponořená do vlastních myšlenek. Když projíždíme nejdelším vlakovym tunelem v Český republice, světlo na konci tunelu je dlouho v nedohlednu a pak nás sluníčko oslepí. Na obouch koncích čeká hasičský auto. Strojvedoucí jim mává, mávaj zpátky. Když projíždíme Srbskem, oranžový světlo zalejvá obrovskou skálu, která vyčuhuje z lesa ve svahu. Dole protejká Berounka. Je to nádherný, že to snad není ani možný. Už jsme zase na Smícháči. Na perónu stojí pán v modrý košili. Je mu okolo šedesáti. Všimne si mě a usměje se. Okamžitě pozná, že nejsem od drah. Vidí mladýho strojvedoucího, mladou vysmátou holku v zenu. Příbeh znát nepotřebuje. Rozumí. Zpátky to mám až na hlavák. Projíždíme přes Vltavu na Albertov. Zapomenu se dívat přes sebe a tak to mám zleva, jako běžnej cestující. I tak je to krásný.