S Jakubem a Janou se znám už nějakou dobu. On studuje architekturu v Praze, ona v Brně. S Jankou jsme zažily divojek večírek v Brně a s Jakubem neuvěřitelný množství skvělejch večerů v Praze. Na jednom z nich jsme se vloupali na loď na jinym jsme hodiny koukali na stejnej výhled.

Na výlet jsme společně vyrazili poprvé. Vybrali Útulnu. Prej vyhrála nějakou Cenu český architekury, neboco. Já furt měla za to, že jedeme do nějaký skautský boudy. No, byli zklamaný, když tam dojeli. Hlavně Jakub. Znali to z těch všech fotek a článků a představovali si to trochu jinak.

Já si hned zamilovala to podezdřele hezký křeslo. Útulna je totiž nejvíc ze všeho děsně krásnej, levnej a funkční posed. Stojí uprostřed polí, nudnýho panoramatu kousek od Zlína. S přibývajícíma hodinama, kdy vás déšť nutí sedět v křesle, přikládat do skromnejch kamen a koukat do krajiny, ve vás roste klid až si někdy okolo půlnoci, kdy už si svítíte jen svíčkou, uvědomíte, že jste zcela venku (nedokonalejma spojema profukuje a lítá dovnitř spousta hmyzu) a zároveň je vám naprosto útulně (křeslo a kamna). A pak vám dojde, proč to možná nějakou cenu vyhrálo.

Ptám se druhej den Jany a Jakuba, jestli porotci byli někdy uvnitř, nebo tu cenu udělujou jenom podle obrázků. Prej nevědí.

Jsi myslivcem ve veganský době,
Hořkosladká krajina, jako dobře vylouhovanej černej čaj