Výlety s A. jsou super. Musej se teda docela složitě domlouvat, ale když se už kejvne, není důvod cokoliv dalšího domlouvat. Prostě je jasný, že to proběhne a že si to užijem. 

Poprvé se to stalo před dvěma rokama, když jsme spolu jeden letní večer vyrazily naprosto bez očekávání na přespávačku do NUKKu v Hradci. Tam jsem se poprvé v životě koupala s cizíma lidma nahá v řece. Druhý den ráno jsme šly na nádraží a odjely prvním busem, který jel směrem k hranicícím. Prozkoumaly jsme tak poměrně náhodně Broumovsko. Bylo hodně narezlý, co si pamatuju. Hnědoměďěný. Všechno bylo zaprášený a sluníčko nás od toho všeho betonu rozpalovalo do běla. Procházely jsme pastviny, dávali si pivo na žlutý, vyslchý trávě a povídaly si o tom, jak bychom to v životě chtěly.

To jsme spolu pod širákem podruhé, když nepočítám náš pokus o přespání na střeše během filmovky, ještě rok předtim. To byl vlastně možná náš první výlet. Nebo to byl ten, jak mě A. nabrala na Letný a odvezla do lesa do Brd? Nevím. Každopádně tenkrát nas probuzení na broumovský louce zavedlo až do Polska. A pak do samoobslužný hospody, kterou provozoval někdo z Jirousouvých přátel. Tam jsme se vlastně docela oddělaly, protože jsme na ni hold narazily dopoledne.
Nevzpomínám si, jak jsme se dostaly do Prahy, každopádně na to obě vzpomínáme jako na skvělej výlet, děsně vděčný, že s náma tehdy nejel Tomáš, jak to chvíli vypadalo.

Letos to byla právě A., kdo se mnou podstoupil první část tý mojí trasy Cheb-Liberec, kterou já si teď tak pomalu šlapu. Byla to trochu náhoda. Nebo osud. Nebo tak trochu oboje. Já si trasu naplánovala. A A. v tu chvíli napsala, že jediný město, kde tenhle tejden nebude pršet je Cheb. Já víc než nadšená kejvla na odjezd co nejdřív další den.

Cesta vlakem do Chebu byla nesnesitelně dlouhá. Mlčely jsme pod rouškama snad celou cestu. Sotva jsme si ale v Chebu na náměstí snědly salám s rohlíkem a vyrazily, zubily jsme se od ucha k uchu a vyprávěly si, co je novýho. Co všechno jsme si řekly si už nevzpomínám. Ale jsem si jistá, že jsme se zase loučily o hodně moudřejší, než jsme se potkaly. Procházely jsme Františkovejma Lázněma s batohama v pláštěnkách a byly jsme víc, než spokojený. Chroupaly jsme oplatku a staré páry ve vyžehlených šatech po nás pokukovali.

Přespaly jsme tradičně v lese. Tu noc nás probudily sirény a štiplavej smrad. Teda probudily definitivně po tom, co kolem nás snad celou noc chodila zvěř. Googlily jsme, co máme dělat, když slyšíte sirénu. Schovat se doma a zavřít okna, pustit rádio. Aha, tak díky. No, přežily jsme. Druhej den jsme v nejbližší sámošce koupily rohlíky a došly na vlak.

No a pak. No a pak jsme se viděli včera. Prošly jsme Kokořínsko, já v Mělníce, stejně jako vždycky, když jsem blízko Újezda, udělala naprosto triviální chybu v orientaci a skončily jsme okolo osmý ve Štětí.  Ale o tom zas příště. Postupně.

„Co děláš přespříští víkend? Organizuju výlet k nám na chatu do Beskyd, teď je v plánu, že by jelo asi osm lidí.“

Nakonec nás jelo šest. Já, Z, Š, A, La J. Oni se vzájemně znají ze studií v Liberci a následně z pražské UMPRUM, já znám Z tak nějak náhodou. Už několik let. Pořád jí podezdřívám z toho, že se se mnou kamarádí jenom pro moje dlouhý nohy, ale to jí samozdřejmě křivdim. Cukala jsem se, nepovažuju se za společenskýho člověka a z téhle cool partičky mám vždycky respekt. Kejvla jsem. Příjdu si todle léto jako Yesman.

Ještě ve středu večer mi bylo úzko. Nechtělo se mi jet, protože jsem v úterý byla na kafi ze Z a zase mi to připomnělo, jaké mohli věci být, kdyby. Auto se Š a kočičkama mě nabíralo na Kačerově, asi čtyřicet minut po tom, co jsem na terapii konečně otevřela téma sexuálního zneužití, kterýho se na mě pár lidí dopustilo.

Š. Vejde se do něj až sedm lidí, přestože je to osobák. Š má papíry sotva půl roku, ale řídil dobře. Z Prahy až do Beskyd. Na samotnou hranici s Polskem. L na mě byla hodná. Jsem za to víc, než vděčná. Všichni na mě byli hodní a já vlastně nevím, jestli pro respekt k Z, nebo protože možná doopravdy neexistuje důvod, proč by mě měli defaultně hejtit. Moc jsem nemluvila, našlapovala jsem lehce, aby se pode mnou neprobořil led. Jistěji jsem chodila každým dnem, až jsem se v jednu chvíli přestala kontrolovat úplně, byla jsem autentická a uvolněná. A šlo to.

Jeli jsme dlouho, zastavili jsme na svačinu v mekáči a na nákup v Lidlu. „A co budeme pít?“ Jo, alkohol. Já pít nebudu, říkala jsem si v duchu, ale pila jsem. Jasně, že jsem pila. Koupili jsme šest piv, dvě vína a jednu flašku whisky. Na ty piva, ani na to víno ten večer ale nedošlo. První večer padla lahev whisky. Zahrálo pár songů a my se pak naskládali všichni do jednoho pokojíčku. Jako sardinky do plechovky. Byl to poslední večer, kdy jsme šli spát společně, všichni do jednoho pokoje. Ráno jsme posnídali bábovku, co L upekla, a drip.

Beskydy jsem viděla až to ráno. Nehostinný, prudký kopce, který vybíjají do výšky a pak zase rychle klesají, jako moje nálady. Nebe bylo zatažený a všude byla hromada buků. Líběj se mi. Beskydy. Vyšli jsme Ostrý. Krpál. A všichni remcali, kam nás to Z táhne. Táhla nás do boudy, kde jsme poobědvali halušky a pivo. A pak dál. Na ten vedlejší kopec. Už ani nevím, jak se jmenoval. Lesem. Většinu mlčky. L pouštěla starý český písničky a my si se Š několikrát dali cígo v lesích. Na hulváty.

Občas se bavili o lidech, který neznám, nebo architektuře, který nerozumim. Ale i tak jsem se většinou zvládla do konverzací zapojit. Občas jsem řekla vtip a lidi ho slyšeli a dokonce se mu smáli. Humor. Lidi, humor je lepidlo. Po cestě nás zastihla bouřka. Po dlouhý době se mi stalo, že se lidi kolem mě báli bouřky víc, než já.

Měla jsem štěstí.

Sedim s Tomášem nad druhym pivem a povídám mu, že bych chtěla řídit vlaky. Směje se a povídá, že má kamaráda, který je řídí. „A je to štramák,“ dodává. A jak se jmenuje, ptám se, že bych si ho našla na facebooku. Facebook nemá, jasně že ne. Používá tlačítkovej telefon. Skvělý, takhle nějak si představuju svobodu a nezávislot.

U dalšího piva z Tomáše tahám telefonní číslo na strojvedoucího a píšu mu opilou esemesku o tom, jak jsem tichá a stydlivá a že bych se hrozně ráda svezla. Skoro hodinu bez odpovědi. Já mezi tim stihla dopít pivo a z tichý a stydlivý se stala neřízená střela. Zmeškanej hovor. Oukej. Sebevědomě vyjdu z hospody, stoupnu si za roh a volám zpátky.

„A od koho, že na mě máš číslo?,“ ptá se po mym euforickym úvodu
„Od Tomáše z Roztok,“
„No tak to je skvělý, no tak jo. Já bych tě ale rád nejdřív potkal, než tě vezmu do kabiny,“
„Jasně a co pozejtří? Máš rád smažák?“
„Miluju smažák, kde ho dělaj nejlepší?“
Jsem na Vinohradech a tak rovnou vypálim, že U Houmra. Zejtra ve čtyři na Jana Masaryka. V tu chvíli je mi jedno, že to budu mít trochu z ruky.
„A jaký máš ráda kytky?“
„Vlčí máky. A nevadí,“ ptám se nevim proč, „že budu mít kalhoty?“
„Já budu mít taky kalhoty,“
„Tak platí,“

Asi jsem si domluvila rande, ale nejsem si tim jistá. A je mi to jedno. Dávám si panáka a jsem královna.

—

Je čtvrtek a mě čeká to podivný rande. Měla jsem přesně den na to uvědomit si, jakou jsem udělala pitomost. Já se přeci nechci s nikym seznamovat. A už vůbec nechci nikoho využívat. Rušit sraz nepřipadá v úvahu. Musim to nějak důstojně dotáhnout. V autobuse na Jana Masaryka potkávám Radka. To aby toho nebylo málo.Jsou to skoro dva roky, co jsme se za velmi podobných okolností dali dohromady a pak se po roce a půl rozešli. Vidim ho ráda. Vystupuje na stejný zastávce jako já, při loučení se objímáme dlouho a pevně. Přes jeho rameno vidim, že na protějším chodníku stojí štramák v kožený bundě a mačká v ruce puget vlčích máků. Doprdele. Musim mu dát najevo, že to není rande. žádný piva, žádný úsměvy, žádný historky, žádný procházky. Když mu zamávám, probleskne mu ve tváři výraz překvapení. Představoval si mě jinak.

Pořád se dodržujou bezpečnostní rozestupy, tak vedle sebe sedíme namačkaný na jedný lavici. Nohy se nám sotva vejdou pod stůl a sedíme u sebe tak blízko, že si nevidíme do tváře. K vedlejšímu stolu přinesla servírka skupince zahraničních studentů šest cheeseburgerů a ti se teď zmateně domáhají guláše, který si objednali.
„No gulaš.Its gone. Snědený. Vždyť jste si objednali burgr. Burgr gut. Ít.“
Neochotně se pouštěj do jídla a nám to ušetřilo dobrý čtyři minuty rozpačitý konverzace. Strojvedoucí navrhuje pivo, ale znám se a tak zůstávám u coly. Povídám o tom, jak jsou koleje uklidňující, ptám se na výhledy, trasy, život v drahách, svobodu a klid. Mluví o tom skoro tak, jak si to představuju. Jenom už to není, jako dřív. Tratě se modernizujou, některý vlaky jsou spíš nadzemky, výpravčí se z nádražních domků pomalu stahujou do jedný vysoký budovy v Praze odkuď koordinujou vlaky hromadně na dálku. Rušej se i noclehárny v depech, takže na kolegu na konečný jen tak nenarazíš. Ale to kafe z automatu si dává, to jo. Sedíme tam asi hodinu a já se pomalu zvedám, že půjdu. Nakonec jsem to zvládla docela důstojně. Dáme si prý vědět, až bude mít rozpis směn. Dostává je vždycky čtyři dny dopředu, takže teď nic nenaplánujeme. Kruci, nechala jsem ho za sebe zaplatit. Nestihla jsem to. Takže je to zase trochu rande. Je mi hloupý teď odejít a tak navrhuju jít pěšky na Staromák, kde se mám sejít se ségrou. Tak jdeme pěšky z Vinohrad na Staromák. Ach jo. Ale dobrý. Loučíme se obejmutím.

___

Pondělí. Dneska má zavolat. Nezavolal. Úterý, pořád nic. Začínám mít pocit, že se to všechno samo vyřeší tím, že už se neozve. Středa. Zmeškanej hovor. Tak jo. Volám zpátky. Nic jsme nenaplánovali, snad jen, že si dáme vědět. V pátek esemeska, dneska večer? Ne, to nedám. V útery? Ne, promiň. Odepisuju vždycky s dvoudenním zpožděním. Doháje. Cejtim se fakt blbě. Kluk se mi snaží vyjít vstříc, zařizuje mi u drah povolení a já se takhle vykrucuju. A co neděle? Praha-Klatovy-Praha. To už se odmítnout nedá.

___

Povolení se nakonec nepovedlo sehnat a tak pojedu na tajňáka. Přiskočit si mám na Smícháči, takže přijdu o jeden z nejhezčích úseků – průjezd Prahou. Nevadí. Na perónu jsem o patnáct minut dřív, nervózní. Pořád dokola přemýšlim, jestli se zvládnu do kabiny vyškrábat a kde zhruba zastaví. Mám spocený ruce, který si neustále otírám do kalhot. Je vedro, ale mám na sobě dlouhý kalhoty a košili s dlouhym rukávem. Nesmí to bejt rande. Nechci budit dojem, že jsem se do kabiny dostala přes sukni. No jasně, proto ten debilní dotaz před smažákem. Už to dává smysl. Vlak má deset minut zpoždění. Aplikace hlásí výluku Praha hl. n.-Beroun. Prej autobusová náhradní doprava. To je nějaký divný. Žádná esemeska. Třeba ale neměl čas dát mi vědět. Má přeci směnu.
„Vy jedete tim rychlíkem na Beroun?,“ přišla ke mě tak padesátiletá paní, igelitky z Penny. Jojo, jedu. A jak je to tam s tou výlukou? Nevim. Tak já tu s váma počkám, zeptáme se průvodčího, jestli to přijede. Mám ruce založený na hrudi a odpovídám úsečně. Nevim, jak bych mohla dát víc najevo, že mě má nechat na pokoji. Nenápadně jí uteču. Bude hrozně valit oči, až mě uvidí nastupovat do lokomotivy, ale s tim nic neudělám. Vlak přijíždí do stanice a já se musim po perónu pár metrů vrátit. Strojvedoucí otevírá dveře a jsem vevnitř. Trochu se motám. Chce mě usadit, ale zároveň musí dávat pozor na signál průvodčího. Do toho mu na ovládacím panelu plápolá několik papírů. Konečně jedem a já se prvních padesát minut jen přiblble culim. Je to nádherný. Lokomotiva je oproti běžnýmu přepravnímu prostoru vysoko. To důverně známý panorama vidim poprvé zároveň zprava a zároveň zleva. Radotín, Mokropsy, Dobřichovice. Znám to tu. Ale koleje takhle rovně před sebou vidim prvně. V kabině to dost hučí. Každou chvíli něco nepříjemně zapípípá. Po chvilce pozorování mi dojde, že to je kontrolka pozornosti. Strojvedoucí ji mačká každých 30 vteřin. Ovládací deska je posetá několika tlačítky, ovládači a telefonním sluchátkem. Strojvedoucí má na desce položenej tlačítkovej telefon a z papíru čte instrukce o mimořádnostech. Má tam přesně rozepsaný na kolikátym kilometru má zpomalit, kde přehodit proud, kde přeladit vysílačku. Skoro jak noty. Když míjíme protijedoucí vlak, mává. U přejezdů, kde mávají děti, troubí. Většinu času mlčíme a kocháme se. Jsme rychlík, takže většinu zastávek projíždíme. Vedení, sloupy, koleje, železo, beton, štěrk. Stromy, tráva. Pole, vesničky, město. Většina krajiny není město. Nádraží jsou jen vyjmečně v obydlených zónách. Cejtim klid a mír, i když mašina neustále vydává rámus. Strojvedoucí mi občas něco vysvětlí. Todle je sběrník,musíme ho vzít, až pojedeme zpátky. Občas na to někdo zapomene a strhne pak vedení, to je pak průser. Tady na sebe protijedoucí vlaky musej počkat, dneska to vyšlo hezky, ale většinou tu vzniká zpozdění. Tady jedeme vyjmečně po levý koleji, ale musíme se pořád držel pravejch semaforů. Todle je kilometráž, ukazuje, kolik kilometrů jsme od Prahy. Některý starý tratě ukazujou na Vídeň, ale těch už je málo. Zvlášť, když se to teď modernizuje. Tady nalevo je můj vysněnej domeček, musim napsat na dráhy, jestli ho neprodávaj. Je opuštěnej. Kamarád si takhle sehnal super byt nad dejvickou nádražkou. Ale ten pracoval u Drah 40 let. A todle není vrakoviště. Nějakej nadšenec tu dělá soukromý muzeum vlaků. Tady v Řevnicích mi udělali radost. Tadle velká nádražní budova byla na spadnutí, ale nějakej místní podnikatel, co má hospodu na náměstí, ji koupil a udělal z toho takovejhle pěknej pivovar. Uběhlo to hrozně rychle a jsme v Klatovech. Igráček dává vysílačkou pokyn, na kterou kolej máme lokomotivu přistavit. Plní se mi sen, když jsem v lokomotivě i při přepojování vagónů. Nejdřív nás někdo odvázal, my popojeli pár metrů, přešli skrz mašinu na druhou stranu, a popojeli zas zpátky. Vnitřek mašiny je nádhernej. Není důvod tu dělat cokoliv pro efekt. Všechno je odhalený, funkční a hučí to. Je tu jen úzkej průchod. Mam prej pořádně zabouchnout. Za jízdy je tam podtlak. Teda aspoň myslim, přecházej mi z toho všeho oči, tak moc nevim, co strojvedoucí říká. Jsem doopravdy nadšená. Máme 20 minut do odjezdu. Na záchod je nejlepší dojít si do vlaku, v Klatovech maj prej i super bufet, ale takhle v neděli večer, bude zavřenej. Chceš aspoň kafe z automatu? Děkuju, nechci. Jsem spokojená. Čtu si knížku. Strojvedoucí je hned zpátky. Papírovej kelímek v ruce. Máme tu i přípojku na vařič. Někdo si takhle o pauze i uvaří, ale já to nedělám. Musel bych s sebou tahat hrozně moc věcí, povídá. Kluci pak spěj ve spacácích na zemi a ráno si uvařej vajíčka a jedou. Ale není to jen idylka. Pracovní den má osm hodin. Ale přestávky mezi spojema se tam nepočítaj. Neni vyjímka, že tři hodiny jedeš, dvě hodiny spíš, čtyři hodiny jedeš, tři hodiny spíš a pak hodinu jedeš na konec směny. Todle by mi asi dělalo problém. Rozhozenej spánkovej režim. V klatovech dostáváme novej papír s pokynama na cestu zpátky. Slunko už pomalinku zapadá a obloha mírně růžoví. Máme krásně, takhle to nebejvá. Když jedeš v noci, nevidíš nic. V zimě je tma furt. Takhle nádherný to neni pokaždý. Většinu cesty zpátky mlčíme a já jsem jenom ponořená do vlastních myšlenek. Když projíždíme nejdelším vlakovym tunelem v Český republice, světlo na konci tunelu je dlouho v nedohlednu a pak nás sluníčko oslepí. Na obouch koncích čeká hasičský auto. Strojvedoucí jim mává, mávaj zpátky. Když projíždíme Srbskem, oranžový světlo zalejvá obrovskou skálu, která vyčuhuje z lesa ve svahu. Dole protejká Berounka. Je to nádherný, že to snad není ani možný. Už jsme zase na Smícháči. Na perónu stojí pán v modrý košili. Je mu okolo šedesáti. Všimne si mě a usměje se. Okamžitě pozná, že nejsem od drah. Vidí mladýho strojvedoucího, mladou vysmátou holku v zenu. Příbeh znát nepotřebuje. Rozumí. Zpátky to mám až na hlavák. Projíždíme přes Vltavu na Albertov. Zapomenu se dívat přes sebe a tak to mám zleva, jako běžnej cestující. I tak je to krásný.

S Jakubem a Janou se znám už nějakou dobu. On studuje architekturu v Praze, ona v Brně. S Jankou jsme zažily divojek večírek v Brně a s Jakubem neuvěřitelný množství skvělejch večerů v Praze. Na jednom z nich jsme se vloupali na loď na jinym jsme hodiny koukali na stejnej výhled.

Na výlet jsme společně vyrazili poprvé. Vybrali Útulnu. Prej vyhrála nějakou Cenu český architekury, neboco. Já furt měla za to, že jedeme do nějaký skautský boudy. No, byli zklamaný, když tam dojeli. Hlavně Jakub. Znali to z těch všech fotek a článků a představovali si to trochu jinak.

Já si hned zamilovala to podezdřele hezký křeslo. Útulna je totiž nejvíc ze všeho děsně krásnej, levnej a funkční posed. Stojí uprostřed polí, nudnýho panoramatu kousek od Zlína. S přibývajícíma hodinama, kdy vás déšť nutí sedět v křesle, přikládat do skromnejch kamen a koukat do krajiny, ve vás roste klid až si někdy okolo půlnoci, kdy už si svítíte jen svíčkou, uvědomíte, že jste zcela venku (nedokonalejma spojema profukuje a lítá dovnitř spousta hmyzu) a zároveň je vám naprosto útulně (křeslo a kamna). A pak vám dojde, proč to možná nějakou cenu vyhrálo.

Ptám se druhej den Jany a Jakuba, jestli porotci byli někdy uvnitř, nebo tu cenu udělujou jenom podle obrázků. Prej nevědí.

 

Jsi myslivcem ve veganský době,
Hořkosladká krajina, jako dobře vylouhovanej černej čaj

cejtil se provinile a tak byl hodnější, než obvykle.

Křehne mi srdce. Když přitisknu ucho k matraci, slyším vlny divoce narážet do skal. Nejspíš jsou to jenom myšlenky, který mi nedovolej usnout. Konečně se mi povede ukonejšit je a upadnout do bdělosti.

Vzpomínka mi probleskne hlavou, jako nuž který mi někdo vrazí do zad. Nekontrolovatelně škubnu celým tělem, rozbuší se mi srdce, dýchám prudce a krátce, oči vytřeštěný do tmy.

Přitisknu ucho k matraci, zase ty vlny. Opakuje se to několikrát. Kolik oběhlo minut?  Kolik hodin? Kolik nocí? Kolik let?

 

 

 

někdy mám pocit, že to nesnesu.

stáří a nemoci patří k životu.

___
každej, kdo někdy potkal mýho dědu, zná některou z jeho historek. třeba o tom, jak někdo zapomněl ve vlaku igelitku bankovek. nebo o tom, jak smažil bramboráky na saponátu a málem se otrávil. nebo o tom, jak na svatbu jeho prostřední dcery přijelo pár pákistánců, kteří pili slivovici a jedli vepřový. nejde vlastně ani tolik o ty historky jako o způsob, kterým je vypráví. je jedno, pokolikáté je slyšíte, stejně je vždycky se zaujetím posloucháte znovu.

děda si umí vzít slovo. při vyprávění, i při rozdělování úkolů. dědovi se neodporuje. děda je stavební kámen rodiny. když děda bouchne do stolu, je rozhodnuto.
___

“Musíš se o sebe jednou postarat sama.”

Jako trefa do černýho. Jako ďoubanec mezi žebra. Jako pohlavek. Výchovná facka. Ledová sprcha.

je v pohodě cejtit se nahovno. jen je škoda nechat se tím stáhnout.

__
i ignore my limits. i am discovering my limits. i use my intuition. its my sixth sence.
i am experiencing emotions. i allow myself to feel. i am accepting.

i am expressing it. i share it when i can´t explain it. i am letting go.
__

value it.

_