hudba k cestě vlakem tady.

 

Takže se posadila. Posadila se pevně. Tak, že cejtila, jak se jí obě chodila dotýkají země. Cítila, jak ta země, o kterou se opírala, jí dávala přesně tu energii, kterou do té země vkládala. A to jí těšilo. Těšilo ji to tak, že nadechla. Nadechla se hluboce. Nadechla se tak, že si uvědomovala svoje plíce. A pak ten vzduch vydechla. A najednou se usmívala.

 

Konec.

pokaždý

když jdou kluci

koupit chleba a my

čekáme v autě, do minuty

přijde někdo požádat o peníze

#karachipakistan

 

 

požádat.

 

 

 

 

 

 

 

setkání.

anytime

 

 

 

 

 

 

 

when

I’m

 

 

not

 

 

sure

 

 

 

 

about

 

 

 

us,

 

 

 

I’m

 

 

actually

 

 

not

 

 

sure

 

 

about

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

myself.

 

 

 

 

I’m 

 

 

scared

 

 

that

 

it

 

 

will

 

 

 

 

 

hurt

 

 

 

 

 

 

 

 

 

someday

 

 

and 

 

 

 

I

 

 

don’t

 

 

realize

 

 

that

 

 

 

 

 

the

 

 

 

 

 

 

day

 

 

 

is

 

 

not

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

today.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

She always makes sure, she is in the front.
Makes everybody laugh, or at least smile. Is
anything bad about it? 

I dont know.

As I am one of them.

I just hope, we will love ourselves more than our
imagination of others one day.

 

And still, if not, believe me, there is plenty
others loving you for who you are.

for who, if not for us.

Be yourself, love yourself. More than anyone
else. More than our thoughts.

__

I v Praze.

___

pht: honza1

(for english scroll down, please)

3rd Febuary – den 9

 mehdi, první ceremonie svatby, mě stála neuvěřitelný úsilí. Myslim, že jsem se nikdy v životě tak nepřemáhala jako tam. Probudila jsem se s panickým záchvatem a příšernou bolestí hlavy. Geti mě vysvobodila, vysvětlila mi, že mi neni dobře a uložila mě v samostatném pokoji. Nemohla jsem popadnout dech, brečela jsem, nebo jen koukala nepřítomně do zdi. Je toho sakra hodně na zpracování. Okolo šestý jsem do sebe nepřítomně hodila dva Aspiriny, převlíkla se do šatů a čekala na Aishu. Aisha přišla v sedm. Udělala mi neuvěřitelnej pakistánskej make-up a nakreslila usměv.

Arsa se žení. 

Okolo osmé před domem zatroubil mikrobus a my se do něj naskládali jak sardinky. Jo, občas mě znova popadla panika, ale snažila jsem se dýchat, myslet na Prahu, soustředit se. Vzpoměla jsem si na svý stavy před RIAPSem , Věděla jsem, že to chci zvládnout. Kvůli Arselanovi. Autobus zastavil před kulturní halou a mě někdo vrazil do ruky tradiční talířek s hennou a zapálenou svíčkou. Bude tam 400 lidí, dejchej, opakuju si. Jo, někdo mi mohl říct, že tam hlavně bude padesát fotografů.

Šíleně moc lidí, zvuků, hlasitá pakistanska hudba a blesky foťáků. Hodně foťáků.

Aisho, sakra, co mam dělat?! Kam to jdeme?!

Cejtim na sobě několik rukou, milion tetiček mě chce olíbat.

„Salamalejkum, salamalejkum, … no urdu, sorry. “ 

Někdo mě chytil za loket. Tetičky mi rychle ukazujou, co mam dělat. Bohužel každá něco jinýho. Chaos. Cvak. Cvak. Jsem oslepená obrovskýma zrdcadlovkama. Kamera. Cože?! Tady je i kamera. Jsem v samém středu pozornosti, v záběru každého foťáku. Cejtim, jak nemůžu dejchat, motá se mi hlava. Usmívám se, představuju si, že jsem někdo jinej, dejchám.

Konečně nás fotografové pouští do hlavní místnosti. Procházíme tunelem tvořeným z žen nevěstiny rodiny. Dají nám do pusy sladkost a hází na nás květy.  Pořád ta hudba 400 párů očí. Focení. Neuvěřitelně dlouho. Proklínám tátu, že mě na todle nepřipravil. Proklínám Oskara, že se tohodle jako kluk nemusí účastnit. Proklínám sebe, že jsem introvert. Nevěsta je nádherná. Sotva dojdu na konec tulelu, rozhlížím se, kde se můžu na chviličku schovat, nadechnout. Popojdu o kus dál, doběhne mě Ashfaq.

„Are you OK?!“

Ne. Mam panickej záchvat.

__________

 

some part is missing.

_  _ _ _    _      _
_ _- – _ .    _ _    –     _ –  . _

~

dandia dance

~

__   _       –    _ _

_
.

_____________

Fotim se, ani nevim s kym. Přijmám pozvání na návštěvu, ani nevim od koho. Nerozumim totiž ani slovo urdu. Konečně se situace trochu uklidní. To, když se na pódiu u ženicha s nevěstou střídá všech 400 hostů. Každý jim vloží sousto sladkosti do pusy, odežene bankovkou zlé duchy a nechá se s novomanžely vyfotit. Arselán ten večer takhle sežere půl kila ras malaie.  Všude furt duní ta pakistánská hudba. A pak přijde čas na tanec. Tančim, protože už to několik dní potřebuju. Vybít se, nevybouchnout. Cejtim, jak se na mě znovu dobývá horečka. Nasrat. Musim si to užít. Tančim a všichni jsou ze mě nadšený. Ten introvertní duch žije, říkaj si.

Cesta zpátky je tichá. Autobus zhaslej a všichni mlčí. Večer si dáme poslední cigáro. Arselán má ženu. Jdu spát. Budim se s horečkou. Zase. Tělo prostě nezvládá. Hlava vlastně taky ně. Naštěstí nás druhej den čeká skvělá výstava Imrana Mira. Tak mě kluci poprvé zachránili a vrátili do hry.

EN

_ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _  (scissors emotion) _ 
_____ fragile-english version, be nice to it.____

_ _ _ _ _ _ _(scissors emotion) _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _

 

 

3rd Febuary – Day 9

mehdi, the first wedding event, cost me an incredible effort. I have never willed myself to stay calm as at that evening. That day I woke up with a panic attack and a terrible headache. Geti fixed me. She explained to me that she was not feeling good and moved me to a separate room. I couldn’t breathe, I cried, or just stared at the wall. It’s lot of shits to process. Around 6PM, I took two Aspirins, dressed up and waited for Aisha. Aisha arrived at seven. She made me an incredible Pakistani makeup and drew a smile to my face.

Arsa is getting married.

About eight minibus arrived in front of the house and we squeezed inside. Yeah, I was panicking again, but I was also trying to breathe, think of Prague, concentrate. I remembered my feelings before RIAPS. I knew this time I am able to surpass myself, for Arselan and Nimra. The bus stopped in front of the cultural hall and and someone put traditional plate with henna and a lit candle to my hands. There will be 400 people, breathe, I repeated to myself. Yeah, somebody could have told me that there would be fifty photographers in there…

Too many people, too much sounds, loud music and camera flashes. A lot of cameras.
Hey, Aisho, what should I do ?! Where are we going ?!

Many people are touching me, a million aunts want to kiss me.

„salam alejkum, salam alejkum, … no urdu, sorry.“

Someone grabbed my arm. I turned. All aunts were showing me what to do. Unfortunately, each of them something different. Chaos. Click, click. I cant see anything but all the flash. What?! There’s camera also. I’m in the center of attention, in every shot. I can’t breathe again, my head wobbles. I smile, imagining being someone else.

Finally, we reached the main hall. As we were walking through the hall, women from brides family gave us sweetness to mouth and throw flowers at us. Still the music and 400 pairs of eyes. Making photos. Incredibly long making pictures. I blamed my father for not preparing me for this. I blamed Oscar for not having to participate that much as a boy. I blamed myself for being so shy. The bride is beautiful. As soon as I reach the end of the welcomeing, I was searching for a place where I can hide, take a rest, calm myself. I went a little further, Ashfaq run over.

„Are you OK ?!“

No. I’m having a panic attack.

 

_______________

some part is missing.

_  _ _ _    _      _
_ _  _ _        _  _

 

~

dandia dance

~

_
.

___________________

I pose for cameras, I don’t even know with who. I accept an invitation for visit, nor do I know from whom. I do not understand the word urdu, thats why. Finally, the situation calms down a bit. That’s when all 400 guests take turns on the stage with the bride and groom. Everyone puts a bite of sweets in their mouths, takes away the bad spirits by circle their heads with some money, and have a picture with them. Arselan will eat more than pound of ras ras malai that night. The music still rumbles everywhere. And then the time for dancing comes. I danced as crazy, because I need it for ages. Zindagai haseen hay. I feelt fever coming again. Fuck it. I want to enjoy it. I danced and everyone was shocked. The introverted spirit lives, they would say.

The way back home was quiet. The lights were off and everyone was silent. We had the last cigarette togeter that evening– me, Geti, Arselan and Faizan. Arselan going to be married soon, or is he already? I went to sleep. Next day morning I had a fever.  The body just coudln’t handle it. Actually, the head, neither. Fortunately, Imran Mira’s great exibithion was waiting for us the next day. That’s how the boys saved me for the first time.