#nikohonebaljenombatoh

Sedim na tý svý vyhřátý židli,
sedim tu už nějakej pátek
 
cejtim, jak mam nervy napjatý, 
svaly zthuhlý, 
hlavu vymytou
 
vaří se to, 
nebo jen doutná?
 
hasne, hoří, vypařuje se
 
je pryč.

___

Tyvole, tak já nevim, co mám psát. Já ani nevim, co mám dělat, žejo. Mám se tu na to vykašlat. To je asi jasný. Mám se jít zabavit, mám se jít odbavit, mám se nasrat. Mam prásknout dveřma, mám konat a né jen přemejšlet.

Máš se vykašlat na tu práci, kam každej den chodíš, pasivně ťukáš, kontroluješ šestkrát za hodinu čas, protože buď máš práce nad hlavu, nebo se příšerně nudíš, rozčiluješ sám na sebe, na šéfa, na kávovar. Na všechno.
A pak to uděláš, bouchneš dveřma, nebo ti jen bouchne hlava. Možná to bylo srdce. No a co. Možná jsem na bouchání už stará, možná zevnitř vyschnu a popraskám, jako ten Matyáš.

Vezmeš batoh, to ti povídám, počkáš, až bude teplo. Utrhneš si těch pár stovek od huby, dáš si je na druhej účet a vyrazíš. Tušíš kam, na jih.

A pak ti dohraje song.

Pustíš si ho znova. Protože to nevzdáš, žejo.
#nikohonebaljenombatoh

Tariq Road

 

Tariq Road
30th January. Day 5.

Mám za sebou zatím nejnáročnější den tady, protože nakupování v Pákistánu. Den před svatbou jsme se konečně vydali do obchodů, protože z Prahy jsme si nic moc vhodnýho přivézt nemohli. Kromě neskutečnýho objemu šperků a makeupu, potřebujeme sehnat hlavně boty, které vydrží tři masivní svatební události (Mehedi, Nikah a Vakeema), budou se hodit ke třem různým šatům (ty nám naštěstí obstarala manželka našeho bratrance Usmana), budou dostatečně svítivý, abychom zapadaly na pákistánský svatbě a zároveň moc nevyčnívali zpátky v Praze.

Doporučení, kde za oblečení, makeup a šperky utrácet peníze jsme dostali dvě:
todle: https://www.youtube.com/watch?v=9C3k_joXurU a todle: https://www.youtube.com/watch?v=x7nehfG7GX8. My se vydali na to druhý, na Tariq Road. Všude je děsně moc lidí, zvuků, vjemů a prachu. Chci něco z toho vyfotit, ale nejde to, je toho všude moc.

 

___

30th January. Day 5.

I have had the most challenging day yet. We went for the last pre-wedding shopping. In addition to earrings, bracelets and rings, we need to get shoes that will last three wedding events, will fit three different dresses, will be festive enough and still minimalistic to be used in Prague as well – we are looking for golden ballerina shoes.

We went to the shopping heart of Karachi, on Tariq Road. There are so many people, dust, sounds and sensations everywhere. I want to make some photos, but I can’t find a meaningful composition – stop, look up, experience the place – I feel a few pairs of eyes on me, I don’t dare take out the camera. Everything moves in a strange, hectic symbiosis. There is no object that I can take out of context and freeze it forever in photography. But still, photo, memory of this moment, is something I really need. In a hurry, I pressed the shutter, a lens aimed at electricity adaptor. I already know that the photo won’t be worth much – but it’s the only object that stays still, that I can freeze.

 

R1-24

 

R1-23

 

 

 

coming back.01

„So how was it?“

„Great,“ I can not explain, I think. Everytime I try it, part of me dies. Perhaps the newly discovered version of me, which must be forgotten now, so that I can fully return to life in Prague. But do I want to come back to it at all?
„I discovered my family, home, love, there in Karachi,“ not overtaking, though few believe it. But I found myself mainly. Without masks, roles, fears. I realized who I am, what I want, and how to achieve it. But the confrontation with the role I had here before I left and what I should come back here is traumatic for me. Where do I have the strength to change? Or worse, where can I take the strength to live on, as if nothing has changed in my life?

Old-building-on-MA-Jinnah-Road-in-Karachi